OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vezmu to s laskavým dovolením od konce, nechť je stereotypní mustr recenzí polit ohnivou vodou změn. Kotouček Nobility servíruje sebevědomou, sehranou, originální a po všech stránkách zralou kapelu, která na ploše jen o píď větší než 20 minut názorně předvádí, co značí ono magické „mít co říci“. Šestice statečných v poli rozehrává rafinovanou a dotaženou hru, po jejímž shlédnutí nelze než říci: „fajn, kluci, kdy bude deska?“, napálit tam devět blesků a jít se rochňat v blátivém podzimu.
Než tak učiním, dovolte mi, abych lehce načrtl kádrový profil společenstva výtečných muzikantů FORREST JUMP. Jedná se o dalších z mnou milených sebranek, které se nebojí mísit a kombinovat a přitom dokáží držet vlastní tvář. Držet směr a přitom se nedržet vyšlapaných cestiček. Hudební nálož, vměstnaná do drážek Nobility kombinuje a) HC energii b) metalovou modernu (slovo nu-metal nechci používat, dnes už zní takřka pejorativně, což?) c) doom rockovou expresivitu a melodičnost.
Nyní detailněji. Z bodu a) odnáší si FORREST JUMP zejména vokální složku věci, kterou obhospodařuje Pepa Michálek. Výborné anglické frázování takřka beze stopy přízvuku, energický, hutný a srozumitelný křik, prošpikovaný řízným rapováním (a znovu, s rezervou, panstvo, s rezervou) a otřešničkovaný skvělým čistým zpěvem. Pro variabilitu muziky není lepšího základu. Ad b) pak Vlasťa Kos s fieldiovsky vyšponovanou basou a zatraceně vynalézavými linkami, které se rafinovaně podplétají pod kypící hmotou Nobility, aby z ničeho nic vyrazily ostrým brnknutím na šturm. Dále kytarové duo Ivko Vrána, Miroslav Kosa, které si rozmarně pohrává s efektíky, slajdy, vynalézavými sóly (někdo to rád KoRn, že?). Nikdy nenudí, vždy bezchybně probarvují tkaninu téhle desky novými a novými nápady. A v neposlední řadě spolupráce se světem mašinek, samplů a klávesových ploch, která, byť spartánská, je naprosto přiměřená a vynalézavá (pouze podivný „žesťový“ sampl v Big Pig Nobility zavání rozpačitostí). Ad c) potom skvělé refrény, které se z ostré a zasekávané matérie skladeb vynořují jako bájný Fénix z popela. Jsou plné emotivity, rozmáchlých melodických tahů a navíc jsou sochány naprosto přesvědčivě zaranžovanými sbory (či spíše vkusnými dvojhlasy). Vzletná Adelaide, paradiselostovsky chladný Frozen Fire - vstřebej inspiraci, ale přetav jí do svojské řeči. Tak sa hrá moderní muzika, mí drazí...
Zmíněné vlivy ani v nejmenším nenarušují kompaktní dojem z nahrávky, který jen podporuje výborný zvuk, promyšlená produkce (bicí Silvestra Müllera jsou kupříkladu zataženy do pozadí, ale právě tím dojem soudržnosti matroše vzrůstá), promyšlené a chytře zkomponované texty… Nezbývá než se znovu optat: „Kdy bude deska?“, devětkrát zahřmít a rochňíc se v bahně podzimu, těšit se tímto demo kotoučem jednoho z objevů letošní sezóny.
Rozmanité vlivy (nu-metal/HC/doom metal) spojené pod jednu střechu, zastřešeny patřičným muzikantským kumštem i skvělými kompozicemi. Výsledkem je jedno z velkých tuzemských překvapení!
8,5 / 10
Silvestr Müller
- bicí
Vlasťa Kos
- basa
Ivko Vrána
- kytara
Aleš Kilián
- klávesy
Pepa Michálek
- vokály
Miroslav Kosa
- kytara
1. Awoke
2. Lost Again
3. Big Pig Nobility
4. Frozen Fire
5. Adelaide
6. Tommorow
Orgasmix (2008)
Killusion (2005)
Aforrestation (Demo CD) (2004)
Nobility (Demo CD) (2002)
Pozdě. ale přece...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.